Možná právě teď prožíváte období, kdy se vám všechno hroutí pod rukama. Nic není tak, jak mělo být, a vy netušíte, jestli to někdy bude jiné. Chtěli bychom vám říct, že ano – velmi pravděpodobně to bude za pár měsíců lepší. A máte to z velké části ve svých rukou.
O naději jsme si povídali s Petrou Dolečkovou, vedoucí týmu Krizové pomoci ve SPONDEA, která se s rodiči na začátku rozchodu nebo rozvodu setkává den co den.
Co prožívají rodiče, kteří k vám přijdou?
Petra: Každý to má trochu jinak. Hodně záleží na tom, jestli jste ten, kdo o rozchodu rozhodl, nebo ten, komu to přistálo na stole.
Nejhůř na tom bývají lidé, které změna zasáhla nečekaně. Partner se odstěhoval ze dne na den. Přišli jste na nevěru. Najednou si kladete otázky typu: „Jak dlouho jsem žila ve lži? Co z toho našeho vztahu bylo vůbec pravdivé?” To je obrovský otřes.
Cítit strach patří k věci
Ale i když už jste se na rozchodu oba nějak shodli, pořád tam je strach. „Přijdu o vztah s dětmi, když je nebudu vídat každý den? Kde budu bydlet? Z čeho budu žít? Jak bude vypadat můj život? Jak to mám říct dětem? A našim společným známým?” Je to jedna z největších změn a ztrát, jaké člověk může zažít. Opouštíte život, do kterého jste možná dali všechno.
Řada dospělých sama asi také zažila rozvod svých rodičů…
Petra: Ano, hodně často potkáváme rodiče, které rozpad rodiny bolí dvojnásob, protože sami jako děti prožili rozvod svých rodičů. Možná na něj mají těžké vzpomínky. Slibovali si, že tohle svým dětem nikdy neprovedou, a dělali všechno pro to, aby se to neopakovalo. A teď se to přesto děje.
Většina rodičů je v hlavě o deset kroků a dva roky napřed
Jako první věc u nich často vidíme obrovské zahlcení. Místo toho, aby řešili to, co je teď a tady, nejbližší dny, nejbližší kroky, mají hlavy plné představ, co všechno se stane, co všechno nebude fungovat. Jak to dopadne. Co udělá ten druhý. Jak to bude hrozné.
Takže prvně rodiče zastavujeme a zpomalujeme: Nemusíte teď řešit všechno najednou. Začněte tím, co je nejblíž, co máte před sebou dnes a tento týden.
A když přijde člověk, který říká „Sám jsem to jako dítě zažil a chtěl jsem tomu předejít”, tak se ptáme: A co bylo pro vás tehdy to nejtěžší? Co byste mohli udělat jinak, aby to vaše děti tak těžké neměly?
Je normální cítit, že tohle nikdy neskončí?
Petra: Bylo by divné to necítit. Je to úplně přirozená odpověď na to, co se vám děje. Změní se vám naprosto všechno. Vedle koho usínáte, jak vypadá váš den, co vás těší. Bydlení, peníze, přátelé. Z původního života často nezůstane skoro nic.
Jak dlouho to trvá? Týdny, měsíce, roky?
Petra: To je hodně individuální. Ale z toho, co vídám v práci s klienty a klientkami a co víme o tom, jak lidé zpracovávají velké životní změny, řekla bych, že to nejnáročnější období trvá řádově měsíce. Pro úplné zpracování potřebuje člověk většinou tak rok – projít si všechny fáze, prostřídat všechny ty první Vánoce, narozeniny, prázdniny.
Je to přece jen ztráta, máloco zůstane jako dřív. Ale postupně zjistíte, že ten život jde dál. Že ráno vyjde slunce a večer zapadne. Vaše rodiny teď vypadá jinak, ale funguje. A takových věcí nakonec bude celá řada.
Náš tip: Pomáhá říct si: „Teď je to těžké, ale příští jaro už na tom snad budu líp.” Ve většině případů to tak opravdu je.
Čeho se jako rodič můžu chytit, když mám pocit, že je všechno špatně?
Petra: Zkuste si všímat, co se vlastně povedlo. I drobností. Předání proběhlo v klidu. Dítě přišlo ze školy spokojené. Udělala jsem si hezký večer sama pro sebe. Strávil jsem víkend s přáteli. Zvládli jsme říct dětem, co se mění.
Pro spoustu rodičů hodně znamená moment, kdy se dítě vrací od druhého rodiče a má radost, že mě vidí. Neztrácím ho. Má mě stále rádo. To jsou chvíle, ze kterých se dá čerpat síla.
Nemusíte to stihnout za týden. Ani to nejde
V prvních měsících je toho k řešení opravdu hodně. Bydlení, peníze, dělení času s dětmi, co říct okolí — a člověk to chce mít všechno za sebou co nejdřív. Ale není to potřeba zvládnout hned. Potrvá to měsíce a to je v pořádku.
Tady se vyplatí mít po ruce někoho, kdo rozvodem sám prošel a “dobře to dopadlo” nebo s rozpadem rodiny pracuje odborně. Někdo, kdo vám pomůže rozložit ty kroky do zvládnutelného tempa – aby vám z toho netočila hlava ještě víc, než už se točí.
Co když se jeden rodič snaží, ale ten druhý se chová hrozně?
Petra: Tohle slyšíme pořád. Děláte maximum, snažíte se jednat slušně – a ten druhý jako by dělal pravý opak. Na rodiče pak padá beznaděj a cítí obrovskou nespravedlnost.
Klienty a klientky v takovou chvíli uklidňuji: „Teď to takhle je a ano, je to náročné. Ale neznamená to, že to tak bude navždy.”
V naprosté většině případů je to tak, že i ten druhý je zraněný, vystrašený a reaguje na tu samou krizi jako vy. Chová se způsobem, který za normálních okolností není jeho vlastní, však jste si možná sami řekli, že toho druhého nepoznáváte. To neznamená, že je to v pořádku. Ale nebývá to trvalý stav – až se ten druhý trochu vzpamatuje, měl by se chovat přijatelněji.
Jinak se chováme jako partneři, jinak jako rodiče
Hodně důležité je rozlišovat, jaký je ten člověk jako partner – a jaký je jako rodič. To jsou dva různé vztahy. Rozchod většinou neprobíhá hezky a lidi se k sobě mohou chovat ošklivě. A rodič pak snadno sklouzne k tomu, že si řekne: no a takhle se bude chovat i k dítěti. Jenže proč by měl? S dítětem má jiný vztah než s vámi.
Kdyby se vaše dítě vrátilo s modřinou na koleni od kamarádky, řeknete si — spadlo a natlouklo si, smůla, děti holt padají. Od druhého rodiče okamžitě čekáte to nejhorší, že se nepostaral, že nezabránil, že koukal kdoví kam… Zkuste se v takovou chvíli zastavit a odpovědět si upřímně: Opravdu se bojíte o dítě, nebo vás druhý rodič tak zranil, že mu nepřiznáte ani špetku dobré vůle a snahy a chcete mu každý přešlap pořádně osladit?
Naši nejbližší nás vždycky umí vytočit nejvíc…
Petra: Ten druhý vás moc dobře zná. Ví, co vás vytočí, kde jsou vaše slabé stránky. Možná to i využívá. Ale záleží na vás, jestli mu nebo jí uděláte tu radost a budete vyskakovat jako čertík z krabičky.
Každou svou reakcí druhému rodiči vlastně ukazujete cestu, jak se k vám dostat. A když přestanete reagovat, tu cestu ztratí.
Divili byste se, kolik lidí s tím má problém. Zároveň je to pochopitelné, protože je těžké jednat klidně během týdnů a měsíců, kdy představa klidu může být hodně vzdálená. Přitom vaše vlastní reakce na to, co se děje, může pomoct dosáhnout skutečně velkých změn.
Šetřete energií, nemáte jí na rozdávání
Spousta rodičů má potřebu tomu druhému pořád dokola vysvětlovat, proč se rozhodli tak, jak se rozhodli. Obhajovat se, zdůvodňovat. Ale toho druhého to teď nezajímá a spíš vás nebude poslouchat. A vy pak plýtváte svou energií, která padá do prázdna.
Existuje pravidlo: než jdu do kontaktu s tím druhým, rozhodnu se, jestli ho nebo ji jdu informovat o svém rozhodnutí, nebo se pouštíme do diskuze.
Když oznamuji rozhodnutí, je to jednoduché. Nepotřebuji souhlas. Když chci opravdu diskutovat, jdu do toho s otevřeností ke kompromisu. Ale míchat to dohromady je cesta k frustraci pro všechny. Samozřejmě je ale důležité neoznamovat, když jste nějaké rozhodnutí jako rodiče měli udělat společně.
Vyplatí se jednat férově, i když ten druhý to nedělá?
Petra: Na to mám jasný pohled. Ne, nedělám to kvůli němu nebo kvůli ní. Dělám to kvůli sobě. Abych se na sebe mohla podívat do zrcadla.
Ocení to někdy aspoň děti?
Petra: Hned asi ne. Děti žijí tady a teď a nemají přehled o tom, co všechno vaše rozhodnutí obnáší. A ani byste je do toho neměli zatahovat. Ale věřím, že jednou v dospělosti můžou přijít a říct: „Díky, že jste to zvládli jako dospělí lidé.” Zvlášť když kolem sebe budou vídat příběhy spolužáků a spolužaček a zjistí, že to taky u vás doma mohlo vypadat úplně jinak.
A ještě jedna věc: děti vám vždycky něco vyčtou. To je normální, smiřte se s tím, patří to k rodičovství. Důležité je, jestli jim teď svým konfliktním chováním během a po rozvodu budete ubližovat, nebo jestli se s tím druhým nakonec zvládnete nějak domluvit a dohody i druhého rodiče respektovat.
Co byste vzkázala člověku, který tohle právě čte?
Petra: Že cesta ven existuje. Vždycky. Někdy trvá déle ji najít, ale to neznamená, že tam není.
A hlavně — nezůstávejte příliš dlouho sami se svými myšlenkami. V tom se člověk snadno utopí. Svěřte se někomu. Kamarádce, odborné pomoci, napište si to do deníku. Je úplně jedno jak.
Všechny pocity, které nyní zažíváte, mají své místo. I strach, i vztek, i chvíle, kdy je vám sebe sama ukrutně líto. To je naprosto v pořádku. Jenom u žádné emoce nezůstávejte moc dlouho.
Člověk se utváří tím, jak se rozhoduje, jaké kroky v životě dělá a kým se obklopuje. A pak takový život mít bude.
Petra Dolečková je vedoucí týmu Krizové pomoci ve SPONDEA, z.ú. v Brně. S rodiči v krizi pracuje řadu let.
