Nejjednodušší předání: přes školu nebo školku

Proč je předávání tak těžké

Předávání dítěte je chvíle, kdy se potkáváte s člověkem, se kterým jste se rozešli – a to v emocionálně pěkně třaskavém kontextu. Možná vás rozčiluje, že druhý rodič zase přijel pozdě, vy musíte dítěti znovu vysvětlovat proč, a přitom jste už měli být jinde. (Kdo by zvládl v takovou chvíli mluvit o tom druhém vlídně, že?) Možná vás bolí, když vaše dítě pláče, protože chce zůstat s vámi, a do breku je i vám. Možná se prostě bojíte, že se před dítětem pohádáte.

Pro děti bývá předávání jedním z nejcitlivějších momentů vašeho nového rodinného uspořádání. Právě v těchto chvílích často dochází ke konfliktům, jedovatým poznámkám i naschválům, jako by to rozchodem mezi vámi neskončilo A to je pro děti velmi stresující. Výzkumy přitom dlouhodobě ukazují, že chronický konflikt mezi rodiči zanechává na dětech hlubší stopy než rozvod samotný.

Dobrou zprávou je, že se to dá řešit.

Předávání přes školku nebo školu

Jeden z nejúčinnějších způsobů, jak snížit napětí při předávání, je zároveň velmi jednoduchý: nepotkávejte se osobně. Místo toho využijte instituci, do které vaše dítě pravidelně chodí – školku, školu nebo odpolední kroužek.

Jak to funguje v praxi? Jeden rodič dítě ráno přivede a rozloučí se s ním. Odpoledne si ho vyzvedne druhý rodič. To je celé! Žádné setkání, žádné napětí, žádné hraní divadla a přemáhání se před vaším dítětem.

Proč to funguje

• Nemusíte se potkávat. Odpadne nejnáročnější moment – přímý kontakt s druhým rodičem v situaci, která je pro vás oba (pro vás všechny!) těžká.

• Zpoždění přestane být problém. Když ráno vypravujete dítě do školky, řídíte se jejími pravidly. Ranní příchod do osmi třiceti je prostě pravidlo instituce, ne požadavek bývalé partnerky. A to je o dost snazší přijmout a dodržovat. A jestli nestihnete vyzvednout dítě do čtyř do odpoledne, bude se na vás mračit družinářka, ne váš ex.

• Pro děti je to snadné. Každé ráno se ve školce nebo škole někdo loučí s rodiči a každé odpoledne někdo přichází. Často také ráno vede do školy táta, ale vyzvedává máma, nebo naopakVaše dítě dělá totéž co ostatní – nic zvláštního, žádné drama.

• Jednodušší je to i pro vás. Přestanete být tím, kdo „předává“ nebo „přebírá“. Jste prostě jen rodič, který ráno přivádí a odpoledne vyzvedává. To byste přece dělali tak jako tak.

• Přechod je pro dítě plynulý. Dítě mezi rodiči nepřejde z ruky do ruky jako balík. Stráví den ve známém prostředí, mezi kamarády a kamarádkami a vyučujícími, a pak pokračuje domů s druhým rodičem. Změna není tak prudká.

• Oba zůstáváte v kontaktu s vyučujícími. Každý z vás má snadnou příležitost promluvit si s vyučujícími, vědět, co se ve škole děje, doptat se na úkoly nebo chování dítěte.

Náš tip: Domluvte se na tomto způsobu předávání s druhým rodičem co nejdříve. Klidně narovinu řekněte, proč vám to dává smysl a že to pomůže vám oběma i vašemu dítěti. Pak informujte školku nebo školu o tom, co se u vás změnilo. Vyučující mohou být cennou oporou – pro vaše děti i pro organizaci předávání.

Když dítě ještě nechodí do žádné instituce

U menších dětí, které ještě nenavštěvují školku ani školu, můžete využít podobný princip: zvolte veřejné, neutrální místo.

Potkejte se kdekoli mezi lidmi, třeba na hřišti, v parku, v dětském koutku v nákupním centru nebo u nějaké atrakce ve městě. Přítomnost cizích lidí vám s druhým rodičem pomůže udržet klid a věcný tón. Navíc:

• Dítě se může rozptýlit hrou. Místo stání mezi vámi si hraje na prolézačkách a přechod je jemnější.
• Můžete se s dítětem v klidu rozloučit a odejít, zatímco druhý rodič zůstane a pokračuje ve společném času.
• Případné zpoždění jednoho z rodičů není tak stresující – dítě si může chvilku pohrát a vy si dáte kávu u stánku. Čekání je snazší, než když doma naštvaně sledujete hodiny a přemýšlíte, jestli má cenu nechat teď dítě rozkramařit stavebnici.

Náš tip: Informace o dítěti („nestihli jsme úkoly z matiky, ráno trochu pokašlával, ale podle mě na plavání může“) si s druhým rodičem nevyměňujte přímo před dítětem, pokud si nejste jistí hladkou domluvou. Můžete například napsat krátké srhnutí do chatu nebo e-mailem.

Doporučení z naší praxe

Za léta práce s rodinami jsme viděli, co funguje. Tady je pár osvědčených tipů:

Připravte hezkou cestovní tašku

Pořiďte dítěti tašku nebo batůžek, který si bude přenášet mezi domovy. Ať je „jejich“ a ať v ní mají všechno, co potřebuj k druhému rodiči. Taška pak může čekat v šatně, menším dětem ji přenášíte vy dospělí, větší děti to zvládnou samy. Pro druhého rodiče je snazší vždycky najít modrou tašku se sovičkou než hledat náhodnou igelitku a zase to trošku usnadní předávání.

Dítě informujte, ale nevyjednávejte

Řekněte dítěti s předstihem, co bude následovat. „V pátek po škole tě vyzvedne táta a bude víkend u něj. Já tě vyzvednu zase v pondělí.“ Používejte klidný, věcný tón. Nemusíte nic vysvětlovat ani obhajovat. Když dítě protestuje, neobviňujte druhého rodiče a neomlouvejte se – prostě klidně zopakujte: „Takhle jsme se my dospělí domluvili.“ Dítě si zvykne, nebojte se.

Jednejte klidně, i když vám do zpěvu není

Možná máte sami strach z loučení, protože čekáte, že bude náročné. Možná vás děsí vidina příštích dní bez dítěte. To všechno je normální a pochopitelné. Ale nedělejte to dětem těžší tím, že budete před nimi plakat nebo jim říkat, jak hrozně se vám bude stýskat. Zkuste se usmát, zamávat a říct: „Užijte si to!“ Dětem to ulehčíte a plakat pak můžete v klidu sami.

Podpořte druhého rodiče, třeba udělá to stejné pro vás

Předávání dítěte může být zpočátku náročné pro všechny a víme, jak je těžké odcházet od plačícího dítěte. Taky ale víme, že pár minut po odchodu jednoho z rodičů se dítě většinou uklidní. Zkuste poslat druhému rodiči fotku „už dobrý“ spokojeného dítěte na prolézačce nebo se zmrzlinou. Uleví se mu a třeba příště takovou fotku pošle i vám.

Přijměte pocity dětí

Když dítě řekne „Bude se mi stýskat“, neříkejte „To bude dobrý“ nebo „Přestaň, vždyť jedete na výlet.“ Místo toho zkuste: „To chápu, mám to podobně a taky se mi bude stýskat. Ale je to jen pár dní a budeme se pak na sebe ohromně těšit.“ Tím dáváte dítěti najevo, že rozumíte tomu, že to má nyní těžké. Zároveň ho ujišťujete, že se zase brzy uvidíte.

Vyprávějte dětem o tom, co bude u druhého rodiče prima

Pokud víte, že druhý rodič chystá s dětmi nějakou společnou akci, zkuste říct: „V sobotu prý jdete do ZOO, třeba budeš mít štěstí a uvidíš žirafu!“ Pomáháte tím dítěti těšit se a současně ukazujete, že druhého rodiče respektujete.

Nechte děti s sebou nosit něco svého

Děti rády přenášejí mezi domovy něco, co je jejich – oblíbenou hračku, dečku, obrázek mámy nebo táty. Nechte je, ať si je nosí. A ano, i ten obrázek druhého rodiče. Pro vás to neznamená žádné ohrožení a pro dítě je to důležitá kotva.

Náš tip: Dětem mohou pomoct i různé malinké rituály – třeba si vždycky zamáváte z okna auta nebo jim nakreslíte fixkou na ruku srdíčko.

Čemu se vyhnout

Nikdy před dítětem nekomentujte, jak druhý rodič sbalil věci nebo jak dítě oblékl. I poznámka, která vám připadá nevinná – „Zase nemáš čepici?“ nebo „To ti dal táta tyhle boty?“ – může být pro dítě ponižující.

Pokud je něco skutečně potřeba řešit – třeba opakovaně chybějící léky nebo nevhodné oblečení na počasí – vyřešte to přímo s druhým rodičem, v klidu, bez dítěte. Ne při předávání, ne přes dítě.

Varovné signály: Dítě se před předáváním schovává, pláče, má bolesti břicha nebo odmítá odejít. Tyto reakce mohou být normální v prvních týdnech, ale pokud přetrvávají, stojí za to se zamyslet, jestli není potřeba něco změnit – v načasování, v místě nebo v tom, jak předávání probíhá. Velmi pravděpodobně není „problém“ v dítěti, ale v tom, jak předávání probíhá.

Na závěr

Předávání dítěte se časem stane rutinou. Prvních pár týdnů a měsíců může být náročných pro vás i pro děti. Ale čím víc klidu a předvídatelnosti do toho dokážete vnést, tím rychleji si všichni zvyknete.

Nepotřebujete být s druhým rodičem přátelé. Potřebujete ale najít způsob, jak ten jeden moment – chvíli předávání – zvládnout v klidu.